Florbal je kolektivní halový sport podobný pozemnímu hokeji. Hraje se na hřišti o rozměrech 40×20 metrů s lehkým dutým plastovým míčkem. Z každého týmu může být na hřišti v jeden moment maximálně pět hráčů v poli a jeden brankář. Hráči mají speciální florbalové hole a snaží se vstřelit protivníkovi gól. Brankáři hokejku nemají.
Tenis (angl. tennis < angl. tenes, tenetz < fr. tenez! = nate, berte, držte! (imperativ pl. slova držet)), označovaný také jako bílý sport, je míčová hra pro 2 nebo 4 hráče. Varianta se 2 hráči je dvouhra, varianta se 4 hráči pak čtyřhra. Rozlišuje se také smíšená čtyřhra, při které v každé dvojici hraje jedna žena a jeden muž. Soupeři stojí proti sobě, na obdélníkovém hřišti (tenisovém dvorci) a pokoušejí se odrazit tenisový míček tenisovou raketou tak, aby jej soupeř nemohl v rámci pravidel vrátit.
Taekwon-do (Hangul: 태권도, Hanja: 跆拳道) je korejské bojové umění poprvé představeno roku 1955 v Soulu. Nejdřív bylo stvořeno pro vojenské účely, potom přizpůsobeno pro civilní potřebu. Název taekwondo se skládá z korejských slov: tae (태/跆) znamená chodidlo, kwon (권/拳) znamená pěst a do (도/ 道) znamená cestu nebo také filosofie života.
Fotbal (z anglického football, foot=noha, ball=míč), též kopaná, je kolektivní míčová hra, která je nejpopulárnějším kolektivním sportem na světě.
Ve fotbale hrají dvě družstva po jedenácti hráčích na obdélníkovém hřišti, nejčastěji travnatém. Jejich cílem je dosáhnout více branek (gólů) než soupeř. Branky je dosaženo tehdy, když míč přejde brankovou čáru mezi tyčemi branky. Hraje se hlavně nohama, ale hráči mohou k hraní míčem používat libovolné části těla kromě rukou a paží. Pouze brankář (tzn. jeden z hráčů, odlišený barvou dresu) může v blízkosti vlastní branky hrát i rukama.
Gymnastika je soubor tělesných cvičení, jehož cílem je všestranný rozvoj lidského těla a udržení zdatnosti a celkové dobré výkonnosti.[1] V užším slova smyslu se termín gymnastika používá pro označení sportovních disciplín, jejichž společným znakem je důraz na čistotu provedení silově či koordinačně náročných tělesných prvků. V nejužším slova smyslu se někdy zaměňuje za sportovní gymnastiku, jedno z řady soutěžních gymnastických odvětví.
Hra na hudební nástroje
Zobcová flétna je dechový nástroj, patří do kategorie dřevěných dechových nástrojů. Bývá vyrobena ze dřeva nebo plastu, kvalitnější nástroje zpravidla z tvrdých dřev domácích i exotických (javor, hruška,palisandr, eben). Zobcová flétna pochází z lidové píšťaly a má obdobnou konstrukci, způsobem tvoření tónu se podobá píšťalám varhan; příbuzným nástrojem je rovněž okarína. Hráč fouká do naústku, kterým je vzduch přiváděn na hranu, o kterou se rozráží a rozvibrovává vzduchový sloupec v nástroji. Otvory navrtané v trubici se zakrývají nebo odkrývají hráčovými prsty, u větších nástrojů pomocí klapek, čímž se reguluje výška tónu; zásadní úlohu má otvor ovládaný palcem levé ruky umístěný na zadní straně nástroje, kterým se ovládá přefukování do horních rejstříků. Vzhledem k typu vrtání přefukuje do oktávy, zvuk je poměrně chudý na vyšší harmonické tóny. Na rozdíl od mnohých jiných dechových nástrojů (a naopak podobně jako např. u krumhornu) nemá hráč bezprostředně pod kontrolou samotný zdroj tónu, takže jeho kvalitu může ovlivnit jen nepřímo (např. artikulací a kontrolou dechu); čistá a krásná hra vyžaduje značné zkušenosti a kvalitní nástroj.
Klavír (z lat. claves = klíče, klávesy) je strunný úderový hudební nástroj (zvaný též piano nebo fortepiano, zastarale též pianoforte). Jeho zvuk vzniká chvěním strun rozkmitaných úderem dřevěných kladívek. Klavír může být používán jako sólový i doprovodný nástroj, či jako součást orchestru. Velký klavír, určený zejména pro koncertní účely, se označuje jako (koncertní) křídlo (podle tvaru rezonanční skříně; struny jsou v něm umístěny vodorovně), běžný, menší klavír, jehož rezonanční skříň (a tedy i struny) je umístěna svisle, jako pianino.[1] Hráč na klavír se označuje jako pianista (pianistka) nebo (řidčeji) klavírista (klavíristka).[2]
Kytara je drnkací strunný nástroj (chordofon) s hmatníkem. Tón vzniká rozechvěním struny napjaté mezi dvěma pevnými body – nultým pražcem a vložkou kobylky. Struny jsou rozechvívány drnkáním prsty nebo plektrem (lidově trsátko). Hmatník umožňuje získávat další tóny zkracováním chvějné délky struny přitlačením struny na pražec. Z hlediska akustického patří kytara mezi nástroje s doznívajícím tónem. Kytara je akordický nástroj – umožňuje jednohlasou i vícehlasou hru
Atletika (z řeckého áthleon) je základním sportovním odvětvím, které zahrnuje přirozené pohybové vlastnosti člověka, tj. běhy, chůzi, skoky, vrhy a hody; původně znamenala boj, závodění.
Atletika zahrnuje různorodé pohybové činnosti, jejichž obsahem jsou pohyby cyklické, acyklické a smíšené podle charakteru jednotlivých disciplín. Uplatňují se při ní také základní dynamické zákony - jde o přechod z klidu do pohybu (start), změnu směru pohybu (odraz při skoku), dokončení pohybu (doskok). V atletických disciplinách se uplatňuje pohyb rovnoměrný (např. běh v trati) nebo pohyb rovnoměrně zrychlený přímočarý či rotační (např vrh koulí a hod diskem). Atletika zajišťuje všestranný rozvoj a současně poskytuje široký výběr pro sportovní vyžití. Atletická cvičení mohou být prováděna i v přírodních podmínkách (louka, les, park), což zvyšuje jejich emocionálnost a zdravotní význam. Jsou součástí tělesné přípravy většiny sportů.
Cvičení, převzatá v novém věku ze starořecké atletiky, se rozdělila na dvě sportovní odvětví:
Jízda na čtyřkolce
Čtyřkolka je malé motorové vozidlo obdobné motocyklu se čtyřmi koly (umístěnými na dvou nápravách a ve dvou stopách, jako u automobilu). Je určena pro jízdu v terénu, kde má díky menším rozměrům a hmotnosti lepší průchodnost než terénní automobil, a oproti terénnímu motocyklu je méně náročná na jezdce a umožňuje přepravu nevelkého nákladu, např. nářadí. Proto je vhodná např. pro dřevorubce či jiné lesní pracovníky. Běžný je přední a zadní nosič, existují i verze s valníkem. Za čtyřkolkou je také možné tahat přívěs (obvykle pomocí běžného tažného zařízení v provedení „koule“, jaké se u automobilů používá pro tažení přívěsů o hmotnosti do 3,5 t).
Čtyřkolka má pohon buď zadních nebo všech čtyř kol. Protože je určena do terénu, postrádá často diferenciál (pro lepší průchod terénem, navíc to snižuje výrobní náklady a poruchovost). Existují i větší valníkové verze se 6 koly (2 zadní nápravy). Čtyřkolka pro práci a pro jízdu v terénu bývá vybavena i navijákem.
Přestože je čtyřkolka vyvinuta a určena pro jízdu v terénu, často se díky módní vlně objevuje i na silnici. Na silnici však čtyřkolka spojuje nevýhody motocyklu (vystavení jezdce nepřízni počasí, malá pasivní bezpečnost, tj. ochrana jezdce při nehodě, malá užitná hodnota) s nevýhodami osobního automobilu (dvě stopy, nemožnost předjet kolonu stojících automobilů).
Kromě práce je čtyřkolka v terénu užívána i k zábavě. Využívají ji i někteří motocyklisté, kteří jsou (např. po nehodě na motocyklu) odkázáni na invalidní vozík.
Vyrábějí se též dětské čtyřkolky, zpravidla na bateriový pohon a o rychlosti chůze nebo až kolem 15 km/h. Podle českých pravidel silničního provozu však i tato vozidla jsou motorovými vozidly a na pozemních komunikacích včetně účelových smí být provozována pouze za zákonem stanovených podmínek (registrace vozidla, řidič s řidičským oprávněním).
Plavání je pohyb, pomocí kterého se dokáží lidé a zvířata přemisťovat ve vodě pouze pohyby vlastního těla.
První historické záznamy, ukazující, že lidé uměli plavat, pocházejí ze starověkého Egypta. Ve starověku nedosáhlo plavání vrcholu v Egyptě, ale v Řecku a Římě, kde bylo součástí vzdělání.
Po nástupu křesťanství bylo umění plavat potlačováno. K plavání se vrací až humanisté, kteří studovali antická díla, ve kterých se o dozvěděli o způsobech plavání. Na toto téma vznikají různá pojednání a v roce 1538 sepsal švýcarský profesor Wynmann první učebnici plavání. Tento sport získával čím dál více na oblibě, později začaly vznikat plavecké školy nebo byl zařazen do vyučování v běžných vzdělávacích institucích. V období romantismu nabylo plavání nového významu jako sportovní disciplína.
Plavecké způsoby
Během plavání kraulem se postava plavce nachází v téměř vodorovné poloze vzhledem k hladině, což má za následek, že jeho odpor je nejmenší. Během kraulu jsou pohyby vedeny tak, že nedochází ke vzniku brždění plavce a jeho následný pohyb končetin jen dodává další rychlost a tím plavec rovnoměrně zrychluje.[1] Kraul je nejrychlejší plavecký způsob, který existuje. Pokud by se kraul bral jako 100%, tak na další plavecké styly připadají hodnoty následující. Pro motýlka 93%, znak 89% a prsa 79%.[2]
Člověk plave na zádech.
| návštěvníků stránky | |
|---|---|
| celkem | 67 116 |
| tento týden | 36 |
| dnes | 36 |
